Enervate´s world

Tyto stránky přestěhovány na enervate.blog.cz :o))))

Vaše názory a připomínky

Autorovi

Co mi pisate.... :)

Novinky - co přibylo :)

Kalendář

HP a Dračí dech - By It Mozkomor a Štrykovací ortéza

1.kapitola

Máte tu 1.kapču k Dračímu dechu!!! Užijte si jí!

1

 

 

„Mamí,“ seběhla Ginny po schodech do kuchyně. „Máme uklidit i ten pokoj na půdě vedle Klofana?“

„Ať vás ani nenapadne tam jít. Vám taky nikdo neleze do pokoje, když tam nejste,“ varovala ji matka.

„Tam někdo bydlí?“ divila se Hermiona.

„Pochopitelně, že ano.“

„A kdo?“ vyzvídala Ginny.

„To se brzo dovíš. A teď dost řečí a mazejte pracovat,“ rozkázala jim Molly Weasleyová, Ginnyina mamka.

Dívky se na sebe podívaly a běžely říct Ronovi a Harrymu, co se dozvěděly.

„Kluci, v tom pokoji prý někdo bydlí. Máme ho nechat tak, jak je.“

„Tak aspoň nakoukneme, jak to tam vypadá. Třeba se dozvíme něco o jeho obyvateli,“ nadhodil Harry.

Otevřeli dveře. Pokoj byl poměrně velký a prostorný. U zadní stěny stály dvě postele s nočními stolky. Vedle nich ležely na zemi dva košíky pro psy. Vlevo pod okny byl dlouhý stůl a u něj dvě židle. Za dveřmi se nacházela velká šatní skříň, na kterou navazovala ještě větší knihovna plná knih. Většina z nich se týkala kouzel, ale byly zde i svazky o historii, biologii, astronomii, chemii, fyzice, filosofii a několik učebnic. Mezi jazyky, kterými byly knihy napsány, patřila angličtina, francouzština, španělština, arabština, řečtina, latina a, k Harryho úžasu, i čeština. Vše bylo pokryto slabou vrstvou prachu.

„Myslel jsem, že Česko je malá, bezvýznamná země,“ podivil se Harry.

Hermiona jej ihned vyvedla z omylu. „Možná, že teď tomu tak je, ale dříve to byla kouzelnická velmoc. Na dvoře císaře Rudolfa II. se scházeli největší alchymisté a kouzelníci své doby.“

„To jsem netušil.“

„Shrňme si, co víme. Bydlí tady dva kouzelníci, každý z nich vlastní psa, jsou si asi blízcí, protože mají věci ve společné skříni, a umí několik různých jazyků,“ řekla Ginny.

„Abych tě zpřesnil, sestřičko, mluví anglicky, francouzsky, španělsky, norsky, maďarsky, rumunsky, rusky, arabsky, řecky, latinsky, česky, tohle vypadá jako japonské znaky, toto jsou egyptské hieroglyfy, a další 3 řeči, které nepoznám,“ dokončil Ron svůj výčet.

„Ukaž,“ přihnala se k němu Hermiona. „To jsou runy obrů, viděla jsem je v jedné knize. Toto by mohlo být písmo elfů, ale myslela jsem, že všechny jejich knihy byly zničeny, když elfové vyhynuli.“

Od stolu se ozval Harry. „Tady je kniha psána nějakým dialektem hadí řeči. Jsou si velice podobné, asi jako italština a španělština.“

„Myslíš, že tu bydlí další hadí jazyk?“ vyzvídala Hermiona.

„To netuším,“ povzdechl si.

„Mamka říkala, že nemáme na nic sahat,“ kňourla od dveří Ginny. „Jestli na to přijde, stáhne z nás kůži.“

„Máš pravdu,“ přikývl Ron. Vtom se zarazil. „Hej, lidi, tady je nějaká mapa. No fíha! Podle ní naši tajemní spolubydlící často a hodně cestují. Je v ní vyznačeno snad půl světa!“

„Rone! Musíme jít!“ naléhala na něj Ginny. „Prý se brzo dozvíme, kdo tu bydlí.“

Ron nespokojeně zavřel dveře.

 

Zrovna večeřeli, když zaslechli odemykání hlavního vchodu. Někdo vstoupil do chodby a prásknul dveřmi. Ozval se příšerný jekot. Všichni věděli, že v hale je portrét lady Blackové, Siriusovy matky, který pokaždé, když se ozval hluk, začal příšerně křičet a nadávat a nebyl k utišení. Proto je velice překvapilo, že po té, co stará čarodějnice spustila své „Vy mudlovští šmejdi, vyvrhelové, zatracenci...!“ se ozval klidný ale rozhodný hlas, „jestli hodláš pokračovat, nechám Neliera, aby se ti podíval na zoubek, drahá babičko,“ a obraz ihned sklapnul. Stolovníci se na sebe zaraženě podívali, jako na povel vyskočili a pelášili do haly zjistit, kdo že to má takovou moc umlčet ten prokletý obraz.

Chodbou se blížily dvě asi patnáctileté dívky. Či spíše jedna se opírala o druhou, neboť byla zraněná. Měly na sobě potrhané, špinavé pláště, rozcuchané vlasy a na tváři a rukách několik krvavých šrámů. V pouzdrech na stehnech měly stříbrné dýky, jedna na zádech luk a toulec a druhá, ta zraněná, jakousi černou tyč s rubíny. Pokývly směrem ke skupince a vydaly se po schodech nahoru. Na třetím odpočívadle do nich málem vrazili dvojčata George a Fred Weasleyovi, starší bratři Ginny a Rona. Dívky došly až nahoru a pak zmizely v jedněch dveřích. Za nimi po schodišti vyhopkali dva malí dráčci, rudý a tyrkysový, a táhli jakýsi vak.

Zatím dole v hale se rozproudila vášnivá debata, kdo to je, kde vzaly klíče od domu, proč nebyly překvapeny, že tu někoho potkaly, a kde přišla zrzka ke svému zranění.

„Kdo už nebude jíst, tak ať upaluje do svého pokoje,“ zavelela paní Weasleyová.

Ron, Ginny, Hermiona, Harry, George a Fred se rozběhli do pokoje dvojčat, protože byl největší.

„Viděli jste je?“ vydechla udiveně Hermiona, když dosedla na Fredovu postel. „Přišly sem jako kdyby tu bydlely. Jako domů.“

„No víš, Hermiono, já si myslím, že tu skutečně bydlí,“ ozvala se ze židle nesměle Ginny. „Jestli sis toho nevšimla, tak vešly do toho pokoje na půdě. Do toho, o kterém mamka říkala, že je obydlený. A jelikož mi nepřipadaly překvapené, že nás tu vidí, tak bych řekla, že o nás předem věděly.“

„Do pokoje šly najisto,“ přidal se Ron.

„Ale kdo to je?“ vyslovil Harry otázku, která všem vrtala hlavou.

Dvojčata, která až doteď seděla tiše na Fredově posteli, se zvedla a vydala se ke dveřím. „Kam jdete?“ vyhrkl Ron. „Na výzvědy, bratříčku,“ odvětil Fred.

„Jdu s váma,“ řekla Ginny.

„Jdeme všichni,“ rozhodl Harry.

Společně vyšli na schodiště a zamířili do kuchyně.

Dole panoval čilý ruch. Remus Lupin s Alastorem Moodym debatovali o dívčině zranění a vymýšleli nejrůznější teorie, paní Weasleyová vařila něco k jídlu a přitom si mumlala pod nosem „ty malé chudinky, musí být úplně vyhladovělé, Brumbál taky nemá rozum, pořád je někam posílá,“ a Bill s Charliem řešili, zda svůj úkol splnily či zda pohořely.

Když vešli, rozhovor utichl. Jen nespokojené brumlání kuchařky dále pokračovalo. Posadili se ke stolu a čekali, co se bude dít.

„Kdo je to, Lupine?“ osmělil se George.

Ale dřív než stačil Lupin odpovědět, ozvaly se na schodech kroky a do místnosti vešla dívka s krátkými fialovými vlasy a třemi modrými krystaly na čele. Na sobě měla zelený korzet a černé kalhoty. Byla bosa.

„Dobrý večer. Omlouvám se, že jsme jsem tak vtrhly.“ Obrátila se na Lupina. „Pomstily jsme tě, kmotříčku,“ usmála se na něj. „Vlkodlak Fenrir Šedohřbet je už minulostí.“

Rozhostilo se ticho.

„Vy jste ho zabily?“ žasl Bill.

„Ano,“ přikývla dívka. „Neobešlo se to bez rizika, ale povedlo se to. Mohla bych tě, Bille, požádat, aby jsi tohle rozmíchal s rozpuštěným sádlem a udělal mast? Chani má od Šedohřbeta pokousaný kotník a ošklivě se to zanítilo.“

Ticho by se teď dalo krájet.

„Ji pokousal vlkodlak?“ špitla Molly. „Bude z ní taky-?“ ani se neodvážila doříci.

„Ne, nebude. I kdyby ji pokousalo dvacet vlkodlaků, tak se Chani ani mi nic nestane. Jen to hnisá, potřebuje to vyčistit. V kavkazských horách se těžce shání desinfekce. Vypláchla jsem jí to, ale moc to nepomohlo.“

„Věř ji, mami,“ ozval se Charlie. „Když říká, že to nic není, tak to asi tak bude. Viděl jsem jak se vylízaly z horších-“

Dívka se na něj zamračila. Lupin vyděšeně zvedl hlavu. Dvojčata jen vytřeštila oči.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se Moody.

„Nari.“

„Bože, to jsi ty?“ Moodyho kouzelné oko se začalo protáčet v důlku. „Vůbec jsem tě nepoznal! Byla jsi malá holčička s dvěmi copánky.“

„Já si tě taky pamatuju ještě s nosem, strýčku Alastore,“ zašklebila se Nari. Podala Billovi plátěný váček s bylinkami. „Dones mi ji pak prosím nahoru. My se mezitím osprchujeme.“ Obrátila se ke dveřím a odešla.

„Neměli bychom ji říct, že v horní koupelně se zabydlela kluběnka plesnivá?“ zašeptala Ginny.

Kluběnka plesnivá byla koule pokrytá zelenými chlupy, se čtyři krátkými nožičkami, dvěmi řadami velice ostrých zoubků a jejíž sliny byly jedovaté. Když vás kousla, postižené místo zezelenalo a narostly na něm dlouhé chlupy. Sice na to existoval protijed, ale bylo to nepříjemné a strašlivě to svědilo a páchlo.

„No když už je plesnivá, tak ji neublíží, ne?“ ozval se Ron.

„Rone, to je kluběnka plesnivá, ne plesnivá kluběnka,“ napomenula ho Hermiona.

„V tom je rozdíl?“

„Samozřejmě, že je. Plesnivá kluběnka je mrtvá kluběnka, zatímco kluběnka plesnivá je živý tvor, který momentálně bydlí v horní koupelně,“ vysvětlovala trpělivě Ginny.

„Neboj, Ginny,“ vzpamatoval se Lupin. „Znám své kmotřenky dost dobře na to, abych mohl říct, že varovat bys měla spíše kluběnku.“

„Kmotřenky?!“ zvolal Fred s Georgem.

„Ano, kmotřenky,“ přikývl Lupin. „Jsem jejich kmotr. Jsou to dcery mých dávných přátel. Bohužel jejich matka už nežije. Ta zrzavá je Chani; ta, co tu byla, jak už víte, se jmenuje Nari. Chani je o chvilku starší, ale přesto to jsou dvojčata, jako vy dva. Vyrůstaly u fremenů. Pokud chcete vědět víc, zeptejte se přímo holek.“

Všichni jen žasli.

Najednou se ozval zvuk jako když něco nebo někdo padá po schodech. Znovu vyběhli na chodbu. Po schodišti se skutálela zelená chlupatá koule, která se ukázala býti obávanou kluběnkou. Nahoře stála rusovlasá dívka, zabalená jen v ručníku. Pravý kotník byl ošklivě pokousán a tekl z něj pramínek krve.

„Zkus to ještě jednou a dám si tě k večeři!“ zahrozila kluběnce. Ta se schoulila a zmizela v nejbližším koutě.

Dívce poklesla ramena únavou. Byla tak vyčerpaná a trpěla ztrátou krve, že se jí podlomila kolena a už vypadalo, že bude následovat kluběnku. Naštěstí Fred rychle vyběhl po schodech, zachytil ji a zvedl do náruče. Připadala mu lehká jako pírko. Vystoupal po schodech na půdu, vešel do pokoje dívek a položil ji na postel. Nari se k ní okamžitě vrhla.

„Chani!“

„Myslím, že bude v pořádku,“ uklidňoval ji George, který dohonil bratra. „ Vypadá jen vyčerpaně a podle té nohy soudím, že ztratila hodně krve. Nari jen bezmocně přikývla.

„Ťukyťuk. Můžu?“ zeptal se Bill a vstoupil. „Nesu tu mast a pár obvazů.“

Sklonil se k raněné a prohlédl si kousnutí. „Hmm, to půjde. Frede, skoč do koupelny po trochu teplé vody a ty, Georgi, zajdi do kuchyně a dones něco do žaludku. Myslím, že za to může i hlad.“

Kluci přikývli a rozběhli se splnit jeho rozkazy. Mezitím se u dveří shromáždilo obyvatelstvo domu, aby zjistili, co se stalo. Fred donesl vodu a klekl si vedle postele. Bill namočil kapesník a začal vymývat ránu. Pak ji namazal mastí a zavázal obvazem. George položil tác s jídlem na noční stolek a s obavami pohlédl na dívku.

„Podívejte, už se probouzí!“

A skutečně. Chani se probírala z mdlob. Vtom na postel skočil rudý dráček a položil kulatý jantar, velký asi jako pěst. Druhé dráče vzrušeně poskakovalo s koženým míškem v tlamičce a dožadovalo se pozornosti. Nari jej od něj vzala a vytáhla křišťálový krystal.

Bill pomohl Chani se posadit a podepřel jí záda polštářem. Dráček ji čumákem přistrčil jantar k ruce. Pohlédla na něj. Pak se rozhlédla po pokoji.

„Kde to jsme, Draxi?“

„Grimmauldovo náměstí dvanáct, Londýn. Jsme doma, má paní,“ odpověděl dráček.

Všichni Weasleyovi, Hermiona a Harry strnuli. „O-on mluví,“ zmohl se na slovo Ron.

„Proč by nemluvil? Ty taky mluvíš, i když ti to moc nejde,“ odsekl tyrkysový dranit.

„A tenhle taky!“

„Co se stalo, Nari?“ obrátila se na sestru. „Pamatuji si, jak jsme zabily Šedohřbeta, krvácela mi noha, pak jsme se snažily dojít do vesnice a dál už nic. Jen to, že jsem stála v koupelně a ta zelená potvora mi šla po kotníku.“

„Draxis tě vzal na záda a letěli jsme sem. Mohli jsme cestovat jen v noci, aby nás nikdo neodhalil. Kotník se ti zanítil, měla jsi horečku a blouznila. Dovlekla jsem tě sem, poslala do sprchy a vybalovala věci. Pak tě přinesl tenhle kluk,“ ukázala na Freda, „a Bill ošetřil.“

„Děkuji, je to od vás moc milé. Mohl bys mi, Bille, teď ten obvaz prosím sundat? Pokusím se s tím něco udělat sama.“

Jmenovaný jen udiveně zvedl obočí. „Je to moudré?“

„Není, ale nemíním tu poskakovat po jedné noze.“ Dívka vzala do levé ruky jantar a do pravé křišťál. Zavřela oči a zhluboka dýchala. Rudé krystaly na jejím čele se rozzářily. Křišťál je napodobil. Pak i jantar. Přiložila jantar na ránu a něco zašeptala. Krev přestala téct a kousnutí se zacelilo. Chani vyčerpaně klesla na polštář a otevřela oči. Dráčci ji vzali kameny z rukou a donesli je Nari. Ta je schovala do míšku. Postavila tác jídlem sestře na klín a krmila střídavě ji a sebe.

„Omlouvám se, ale už čtyři dny jsme nejedly. Jestli máte nějaký dotaz, rády jej zodpovíme,"“prolomila Chani ticho.

Všichni se začali překřikovat.

„Odkud jste?!“

„Kdo vás poslal za Šedohřbetem?!“

„Co jsou ti draci zač?!“

„Proč bydlíte tady?!“

„Byla tohle vaše první mise?!“

„TAK DOST!“ zaječela paní Weasleyová. „Děvčata si lehnou a pořádně se vyspí. Ptát se jich můžete zítra ráno. Už je hodně hodin. Alou do postele! Všichni!“

S mručením odešli.

„Neliere, pohlídáš, aby sem Krátura nevlezl?“ zeptala se Nari.

„Jasňačka. Když to zkusí, dám si ho k večeři,“ zazubilo se tyrkysové dráče a stočilo se do košíku u její postele.

Ostatní si zalezli do svých pelíšků a usnuli. Z pytle u stolu vylezl tvoreček velikosti štěněte a schoulil se Chani pod peřinou.

Mezitím o patro níž se rozhořela vášnivá debata. Dvojčata, Ron, Harry, Hermiona a Ginny řešili, co jsou ty holky zač, kromě toho, že jsou Remusovy kmotřenky.

„Samy zabily vlkodlaka,“ užasla Ginny. „Pokousal ji a nic se nestalo. Zahojilo se to jako nic.“

„Všimli jste si těch krystalů na čele? A kouzlila bez hůlky, jen s kameny!“ divil se Ron.

Dvojčata jen tiše seděla a přemýšlela. Hermiona stála u knihovničky a listovala v nějaké tlusté knize. „Ticho!“ napomenula ostatní. „Za prvé, když budeme hluční, přijde na nás vaše mamka, Rone. Za druhé, něco jsem našla. Vzpomínáte si, jak nám Lupin říkal, že je vychovávali fremeni? Tak poslouchejte. Fremeni jsou pouštní národ, tvořený kouzelníky a ohnivými aelryeny,“ dočetla a zaklapla knihu. „Myslela jsem, že aelryeni jsou jen legenda. Míšenci lidí a draků. Co vy?“

Mlčeli.

„No tak to necháme na zítra. Dobrou noc.“

S tímto se rozešli do svých pokojů.

„Hej, Frede, co na ně říkáš?“ ozval se George, jakmile byli sami. „Ta krátkovlasá byla ale kus.“

„Mi se spíš líbila zrzka, Chani,“ oponoval mu bratr přes tričko, které si přetahoval přes hlavu.

„No tak si je rozdělíme, já Nari a ty Chani.“

„Co když už někoho mají?“ strachoval se Fred.

„Přebereme je!“ měl hned jasno George a oblékl si pyžamo.

„Tak jo! Plácnem si na to!“

Jak řekli, tak udělali a za chvíli zavládlo domem ticho a klid.

 

„Frede! Frede! Vstávej!“ budil bratra George.

„Nech mě být.“

„Napadlo mě, že bychom jim mohli udělat snídani.“

„Komu?“ divil se Fred.

„No přece těm holkám!“

„Jakým h-“ žaslo dvojče a vtom si vzpomnělo na večer. „Jo! Už vím! Geniální nápad!“

„Podle toho, jak včera vypadaly, určitě budou spát až do oběda.“

Rychle na sebe hodili tričko a džíny a upalovali do kuchyně. Cestou se na schodech srazili s Harrym, Ronem, Hermionou a Ginny. Ti se taky rozhodli být užiteční a při tom vyzvědět něco víc o tajemných návštěvnicích. Jako obrovská koule se zarazili o dveře do kuchyně. Vyskočili na nohy, otřepali se od prachu, důstojně vešli dovnitř a zaraženě zůstali stát na prachu.

Obyvatelé půdního pokoje už byli vzhůru. Chani seděla u stolu, vedle ní ležel talíř s míchanými vejci, levou rukou psala na list pergamenu a pravou se snažila dopravit vejce do úst. Tyrkysové dráče bylo pod stolem a cpalo se něčím, co vypadalo jako hromádka uhlí. Nari se uvelebila na stole, houpala nohama a rudý dvoumetrový drak ji zaplétal černé copánky. Při tom dívka mávala hůlkou a dirigovala nádobí, které létalo vzduchem a zjevně připravovalo snídani.

„Vy už jste vzhůru?!“ vydechli udiveně příchozí.

„Jasně, jsme zvyklé snídat brzo,“ vesele odvětila Nari.

„Jo, dřív než něco posnídá nás,“ zamručel rudý drak. „A nemel furt sebou, jinak to nedopletu ani do Soudného dne.“

„Když ty taháš,“ postěžovala si dívka. „Co si dáte?“ obrátila se na skupinku u dveří. „V nabídce jsou míchaná vejce, smažená slanina s cibulkou, párky, toasty, krupicová kaše a chleba s čímkoliv. Možná se s váma kluci podělí i o trochu toho koksu,“ mávla rukou k dráčeti pod stolem.

„Hotovo,“ prohlásila Chani a zvedla hlavu od psaní. „Neliere, mohl bys prosím?“

Tyrkysový dranit vylezl zpod stolu, podrbal se na bledě modrém pruhu na kotníku a ke zděšení Weasleyových se začal zvětšoval. Místo malého dráčka tu stál na zadních druhý dvoumetrových drak v černých kalhotách s dýkou u pasu a koženým obojkem volně kolem krku. Dívce se rozzářily krystaly na čele a vedle pergamenu se objevila pečeť a vosk. Drak vzal vosk do drápů, dýchl na něj, přiložil na srolovaný pergamen a obtiskl pečeť. Pak se naklonil a prohrábl dívce vlasy. Fred jen vytřeštil oči.

„Drahá-“ začal.

„Neříkej mi ‚drahá‘, pusinko,“ přerušila jej. „ Navíc jsem tě viděla, jak děláš oči na Hergus. Jak to vůbec dopadlo?“

Nelier se odtáhl. „Jako vždy,“ zabručel.

Jeho společníci se rozesmáli. „Takže tě poslala k šípku,“ vyrážel ze sebe Draxis mezi salvami smíchu.

„Nestůjte tam jako měkké „i“, které ztvrdlo, a pojďte si sednout,“ seskočila Nari ze stolu a pohodila copánky. Poslušně si sedli. Jídlo přestalo kroužit u stropu a sneslo se před ně. Z kredence vyrazily hrnečky a jako káčátka následovaly konvici s kakaem.

„Neliere, doruč to Rennisovi. Je to zpráva o splnění mise.“ Podala mu dopis.

„Nebylo by lepší poslat sovu?“ zeptal se nesměle Harry.

Všichni se podívali na posla. „No já jen, že sova je menší a nenápadnější než takový drak.“

Jmenovaný přikývl, zavřel oči a byla z něj sova.

Ode dveří se ozval potlesk. „Výborně. Jen ta barva,“ pochechtával se Moody. „S biologií jsi byl vždycky trochu naštíru, ale tvé znalosti by mohly být jaksi... barvitější.“

„Ehm, modrá je pěkná, ale dal bych přednost třeba hnědé nebo šedé, bratříčku,“ doporučil mu Draxis.

Sova se uraženě nafoukla. Pak modrou vystřídala fialová, červená, žlutá, béžová a nakonec se zastavila na tmavě hnědé. Spokojeně kývla a vyletěla komínem ven.

„Nepozorný jako vždy,“ povzdechl si Moody a vstoupil do místnosti. Místo kouzelného oka měl v důlku pingpongový míček se smajlíkem.

Dívčí dvojčata a drak se tiše hihňali. Druhá dvojice na ně obdivně pohlédla, oni si na Moodyho nikdy netroufli. Zbytek jen udiveně pozoroval rotující úsměv.

„Jsem rád, že jste zase doma a těšíte se dobrému zdraví, dámy, ale na své oko jsem si už zvyknul a rád bych se s ním zase shledal,“ prohlásil Moody a usadil se na lavici.

Nari se trochu uklidnila. „Dáš si kakao, strýčku Alastore?“

Hrnek s nápojem se mu vznášel před zbytkem nosu. „Normálně kakao ani nic jiného nepiji, jen ze své placatky, ale něco v tvém hlase mi říká, že bych měl tentokrát udělat výjimku.“ Uchopil hrneček a jedním douškem jej vypil. Na dně našel své oko. Otřel jej o hábit, s lupnutím vytáhl míček a oko vtlačil do důlku. Cvičně jej protočil. „Hmm, konečně se nezadírá,“ zamumlal. „Asi mu ta lázeň prospěla.“

Vtom do kuchyně vrazila paní Weasleyová. „Proboha! Já jsem zaspala,“ naříkala a snažila se uvázat si kolem pasu zástěru.

„Mami, uklidni se a pojď si taky sednout. Snídaně už je hotová.“

„Snídaně? Kdo? Ty, Rone?“

„Ne. Nari a Chani ji udělaly.“

„Nari a Chani? Jo, Lupinovy kmotřenky.“

„Spala jste dobře, paní Weasleyová?“ otázala se slušně Nari.

„Jak víte, že jsem-“ zarazila se a pohlédla na Bill a Charlieho, kteří právě vešli, a pak na zbytek svých potomků. „Aha.“ Podoba byla neoddiskutovatelná.

„Ehm. Vy znáte nás, ale my vás nikoliv,“ přerušila ticho Nari. „Teda jen některé jsme nikdy neviděly.“

„Jo, třeba Billa s Charliem si pamatujeme dobře. Pomohli nám s-,“ sestra se na ni zaškaredila, „no a taky jsme párkrát spolupracovali,“ dokončila Chani.

„Tady Moody byl přítel našich rodičů a taky nás nějakou dobu učil.“

„Hlídal, Nari, hlídal. Nazývejme věci pravými jmény.“

„Kdepak, strýčku, učil. Od tebe jsme se naučily, že když chceme provést nějakou lumpárnu, musíme si vše řádně naplánovat, provést to tak, aby nás přitom nikdo neviděl, a když se nepřijde, že jsme to byly my, tím lépe. Ani plán B není k zahození,“ opravila ho Nari se smíchem.

„A chudák Remus je jejich kmotr. Kde vlastně je?“

„Snědl tři toasty a vyrazil ven. Prý má nějaké jednání se strejdou Albusem. Ale měli by se brzo vrátit,“ informovala ho dívka.

Harry jen zadržel dech. ‚Brumbál přijde!‘

„To se na něj tak těšíš?“ obrátil se na něj drak.

Harry se vyděsil. ‚Že by četl moje myšlenky?‘

„Přesně tak, chlapečku.“

Nikdo nechápal na co drak odpovídá. „Draxi, netrap ho. Ne každý dává ve škole pozor jako ty. Běž raději zkontrolovat, jestli je v pořádku,“ ukázala Chani hlavou směrem ke stropu.

„No jo, snad se zas tak moc nestalo,“ otráveně houkl drak a s tichým puff zmizel.

„O-on se pře-pře-přemístil!“ vykřikl Ron.

„Fakt ti to mluvení moc nejde,“ poznamenala Nari. „Ty se přemisťovat neumíš?“

„My se to budeme učit až na konci šestého ročníku.“

„Aha.“ Mladší dvojče se obrátilo na Moodyho. „Měl jsi nám říct, kdy se co učí, teď jsem za pitomce.“

„Vy to už umíte, Chani?“ divila se Hermiona.

Dívka jen pokrčila rameny.

„Měly trochu tvrdší a náročnější výuku než vy, Hermiono,“ odpověděl místo ní Moody. „Co vím, tak přemisťovat se učily v devíti, nemám pravdu, Nari?“

„Hmm, ale stejně si o mě budou myslet, že jsem blbá.“

„V devíti?! Ale to je strašně nezodpovědné, nutit tak malé děti se přemisťovat!“ prskala paní Weasleyová.

„Fremenské děti si nemůžou dovolit hrát si na písečku a dělat co se jim zachce. Život v poušti se s nikým nemazlí. Vychovávali nás jako válečníky ne křehké dívenky. Jsme bojovníci ne skleníkové kytičky,“ rozčilovala se Chani.

„Pokud jste už skončili, rád bych věděl, co jsou zač a proč bydlí v našem domě,“ ozval se hlas od dveří. Drak se vrátil.

„Ve vašem domě?!“ zvolala Ginny.

„TICHO!“ zakřičel George. “Mají právo vědět, kdo jsme, ne? Já jsem George a to je moje dvojče Fred,“ obrátil se k dívkám a ukázal na bratra. „Billa a Charlieho znáte, mezi nima sedí Ginny, na kraji lavice Ron, vedle něj Hermiona Granger a Harry Potter. Všichni zrzaví jsou Weasleyovi.“

„Děkujeme za vyčerpávající seznámení,“ řekl drak a položil ruce Chani na ramena. „Já jsem Draxis, ten modrý tupoun je můj bratr Nelier. Tato slečna je má paní, mým úkolem je krýt ji záda, a to nejen při boji. Nelier patří k Nari.“

„Co jste vlastně za tvory? Ty a ten druhý?“ otázala se Hermiona.

„Jsme ryenici, takový druh draka. Myslím, že víc by ses měla zeptat Charlieho, byl u toho, když jsme se narodili.“

Všechny obličeje se obrátili k ošetřovateli draků. „Mno, já-...víc se budete učit ve škole.“

„Moment...Harry Potter?“ ozvala se najednou Nari. „Nemáš být v Kvikálkově?“

„No...napadli mě tam mozkomoři, tak mě profesor Moody a pár dalších členů Fénixova řádu dopravili sem.“

„Mozkomoři v Kvikálkově? Jak přišli na to, že jsi tam?“

„Třeba si to našli na Internetu. Slyšel jsem, že tam se dá zjistit úplně všechno,“ podal své vysvětlení Ron.

„Domnívám se, že mozkomoři na to nejsou jak fyzicky tak vědomostně uzpůsobeni. Dokážeš si přestavit mozkomora, jak sedí u kompu a ťuká na klávesnici?“ otočila se Chani na sestru.

„IT mozkomor!“ rozchechtala se. „No to rozhodně. Teď se všechno modernizuje. Mozkomoři chodí ve vytahaných džínách a tričku s nápisem „Jsem hezoun“, vysedávaj v zaprášeném sklepě s hromadou starých kompů a kilometry kabelů, hraj nějakou pitomou hru a v mezičase brouzdaj po netu, aby našli, kde bydlí Harry Potter.“

„Blbost,“ zvážněla Chani. „Nejlepší hacker, co znám, to tam nenašel. A si s tím dal prácičku, viď, zlato?“

„Si piš,“ přikývla Nari. „Kysla jsem nad tím celý měsíc a nic. Ani písmenko.“

Ginny se rozesmála. „Legračně mluvíte.“

„Či som nekoho zabila, bych dřistala jak slovník?“ naoko se čílila Nari.

Kuchyně se rozezvučela smíchem.

„Ale stále nevíme, jak je to s tím vaším domem,“ připomněla Hermiona.

Vtom se otevřely hlavní dveře a někdo vstoupil do haly. Za chvíli se objevil Brumbál s Lupinem. „Vždyť říkám, že to byla hloupost. Dobré ráno všem. Jak vidím, tak jste vzhůru,“ zahlaholil vesele Lupin. „Děvčata, máme pro vás překvapení.“ A ustoupili ze dveří.

Za nimi stál Sirius Black. „Kmotře...“ vstával Harry. Vtom kolem něj proletěla dvojčata a skočila na nově příchozího.

„Tati!“

Sirius se pod jejich vahou zapotácel,a než někdo stačil cokoliv udělat, ležel na zemi.

„Tati, chyběl jsi nám!“

„Kde jsi pořád byl? Hledaly jsme tě!“ překřikovaly se dívky.

„Slezte z něj, holky,“ smál se Brumbál. „Vždyť si ho umačkáte.“

„Bože, vy jste ale vyrostly,“ vydechl Sirius, když vstal a objal dívky. „Ale pro mě budete vždycky malé holčičky.“

„Sedni si, tati,“ vybídly jej.

„Rád vás zase vidím,“ řekl drak, poklekl a sklonil hlavu. „Vítejte, pane.“

„Nech toho, Draxi. Za tohle budu muset Rennisovi pořádně vynadat. Co na mě tak koukáte?“ otočil se na skupinu u stolu.

„Tati? To jsou tvoje dcery?“ zašeptala paní Weasleyová.

„Už to tak je. Jsem otec. Mimochodem, ví někdo, co je dneska za den?“

„Pátek osmého srpna.“

„To jsem neměl na mysli. Draxi, co je dneska za den?“

Drak se zamyslel. „Dneska mají holky patnácté narozeniny a druhé výročí vstupu do Řádu.“

„Bravo. Vynikající odpověď.“

„No jo, my na to úplně zapomněly,“ podívaly se na sebe dívky.

„Jako každý rok,“ zamumlal bojovník.

„Nari, co jsem slyšel, tak sis stěžovala, že ti notebook nechce spolupracovat s křišťálovou koulí. Prý nějaký problém s promítáním“obrátil se Sirius na mladší dceru. „Tak jsem si ho půjčil a trochu jsme s Lupinem na něm zapracovali.“ S těmito slovy položil na stůl fialový notebook, vedle něj nafialovělou křišťálovou kouli v podivném stojánku a naťukal cosi na klávesnici. Koule se rozzářila a v kuchyni se objevil obrovský 3D model domu.

„Vy jste to dokázali!“ skočila mu dívka kolem krku. “Já se s tím mořila půl roku a bezvýsledně. Děkuju!“

„Pro Chani byl dárek poněkud obtížnější, ale Hagrid mi s ním pomohl,“ řekl, když jej Nari konečně pustila. Z chodby se ozvalo ňafnutí a přiťapkalo tříhlavé štěně.

„Kerberos!“ vyjeklo nadšeně starší dvojče a vrhlo se k němu. „Bože ten je krásný!“ Tři jazyky ji oblízly obličej. Rozesmála se a utřela do ručníku. „Děkuju, tati,“ políbila otce na tvář. „Jak se jmenuje?“

„Jak chceš,“ usmál se rozzářený otec.

„Budeš Kiba,“ rozhodla.

Štěně souhlasně štěklo. Pak se vydalo k Nari. Ta si povzdechla. „Jako bychom těch potvor tady neměli dost.“ Kiba se jí opřel předními packami o kolena, vyplázl jazyky a zavrtěl ohonem. „Ale jsi fešák,“ neodolala jeho pohledu a posadila si jej na klín. Tam se stočil do klubíčka a položil hlavy na přední tlapky.

„MŮŽE MI NĚKDO KONEČNĚ ŘÍCT, CO SE TADY DĚJE?!“ vyskočil Harry, praštil pěstí do stolu a vykročil k Chani. Kerberos se schoval za nohy své paní.

Fred vstal a chtěl Harryho zadržet, ale Draxis byl rychlejší. V okamžiku se přesunul přes celou místnost a teď držel Pottera jednou rukou kolem pasu a druhou mu tiskl dýku na hrdlo. „Ještě krok a bude to poslední, co v životě uděláš,“ zasyčel mu do ucha. Ostatní se úlekem ani nepohnuli.

Ode dveří se ozvaly vzlyky. Stál tam malý chlapec v modrém pyžamu a v ruce svíral plyšového králíčka. Červenobílé vlasy měl rozcuchané a po tvářích se mu koulely slzy.

„Pojď ke mě, miláčku,“ pobídla ho Chani a přidřepla si.

„Mamí,“ rozeběhl se a skočil jí do náruče. „Bojím!“

Zvedla se, přitiskla jej k sobě a utěšovala. „To nic není. Kluci se jen trochu nepohodli,“ zašeptala mu dračí řečí.

„To je tvůj syn?“

„Co jsi mu teď řekla?“

„Že se nemá bát,“ přeložil mdlým hlasem Harry. „Omlouvám se, nemyslel jsem to zle. Už se to nebude opakovat,“ obrátil se k vyděšenému chlapci v hadí řeči.

„No to doufám,“ odvětil mu za zády Draxis a sklonil nůž.

„Pomalu se stává z toho tvého řvaní každodenní rituál. Když si prostě na někoho nezařveš, tak nemáš dobrý den, viď?“ jizlivě se usmál na Harryho Fred.

„Myslím, že by bylo dobré, říct vše od začátku,“ podotkl Lupin.

„Tak já začnu,“ povzdechla si Nari. Všichni se usadili a napjatě poslouchali.

„Jsem Nari Black-Atriedes a toto je mé dvojče Chani Black-Atreides. Narodily jsme se v tomto domě, dole ve sklepení. Našimi rodiči jsou lidský kouzelník Sirius Black a dračí válečníce Frieth Atreides,takže jsme aelryeni. Co to je vám pak blíže vysvětlí Charlie. Když nám byl jeden rok, matku zavraždil Voldemort“ – při tom jméně se posluchači zachvěli – „a otec byl uvězněn v Azkabanu. Ujal se nás kmotr Remus Lupin, ale nemohly jsme u něj z bezpečnostních důvodů zůstat, neboť nás hledali Smrtijedi. Tak nás ukryli v Bradavicích, kde jsme byly pod dohledem Hagrida, Firenze, profesorky Trelawneyové, tady Moodyho, a všech kouzelných tvorů co jich v Bradavicích je. Ve třech letech nám praskla Pečeť na prvním krystalu a my mohly používat lidská kouzla. Vybavené hůlkami nás poslali na výchovu k drakům. Chaniinim poručníkem se stal fremen Rennis Draythorh a mým drak Kalamadea. V novém domově jsme dostaly ochránce – ryeniky Draxise a Neliera. Spolu s nimi jsme se učily bojovat, zabíjet, kouzlit s hůlkou, postarat se samy o sebe a taky týmové práci. V sedmi praskla druhá Pečeť a my získaly dračí kouzla. Výcvik dále pokračoval. Fremenské děti jsou od třinácti let považovány za plnoleté. O nás to platilo taky. V den dovršení třinácti let praskla poslední Pečeť, naše síly se rozvinuly naplno a dostaly jsme své zbraně,“ dokončila svou část vyprávění.

„Zbraně?“ otázal se Ron.

Dívky přikývly a v rukou se jim zhmotnily. Chani svírala černou tyč, Nari luk, toulec s šípy a břity. „Tohle je zbraň. Je to buď hůl, nebo-“ hodila ji Draxisovi a ten ji zlomil, „dvě šavle.“ Znovu je spojil a vrátil majitelce. „Třetí verzi vám ukážu jindy.“

„Mé jsou jednodušší,“ ukázala Nari na luk a šípy, „jen ty břity jsou trochu jiné.“ Počet čepelí se zdvojnásobil. „Mou specializací je boj na dálku, sestřinou na blízku.“ Zbraně zmizely.

„V ten den jsme potkaly Billa, Charlieho a opět strejdu Albuse,“ navázala na dvojče Chani. „Staly jsme se členy Fénixova řádu a vydaly se na svou první misi. Po jejím splnění jsme se nastěhovaly sem, do našeho domu, a shledaly se s otcem. Ukrýval se na útěku před mozkomory. Pak jsme jej už neviděly. Plnily jsme Albusovy úkoly, pomáhaly po celém světě a dále rozšiřovaly naše schopnosti. Před čtyřmi měsíci jsme při jedné misi narazily na stopy Fenrira Šedohřbeta. Dokončily jsme svou práci a vyžádaly si povolení pomstít našeho kmotra. Dostaly jej a lov začal. Při pronásledování přes půl Evropy a Afriky jsme našly malého prokřehlého chlapce. Postaraly jsme se o něj a vzaly s sebou. Po té, co nás lépe poznal, přijal nás místo rodičů. Proto mi řekl „mami“. V kavkazských horách jsme dohonili Fenrira, Draxis se postaral o prcka, já s Nari a Nelierem jsme ho zabili a vrátili se domů.“

„Vy jste zabily vlkodlaka?! Jen vy tři?!“ zařval Sirius.

„Ano, Siriusi. Zabily. Mám jeho hlavu, jestli ji chceš vidět,“ ozval se z rohu Brumbál. Všichni zapomněli, že je tam taky. „Máš statečné a šikovné dcery. To, co dokázaly ony za dva roky, by dokázal málokdo za celý život. Buď na ně hrdý.“

Nejstarší z rodu Blacků jen nevěřícně valil oči. Pak se usmál. „Máš pravdu, Albusi. Jsou skvělé.“

„A co budete dělat s tím dítětem?“ zeptal se George. Čtrnáct párů oči se otočilo směrem k chlapci, kterého právě Chani krmila krupicovou kaší.

„No co by. Zůstane s námi,“ prohodila jakoby nic.

„Co o něm vlastně víte? Může to být nějaká past,“ varoval Moody.

„Strýčku Alastore, ty vidíš pasti úplně všude.“

„Ve vaší blízkosti si jsem stoprocentně jistý, že nějaká kulišárna je nedaleko.“

„Samuel není žádná past. Je to normální kluk.“

Nari zakašlala.

„Šťouro,“ obrátila se k ní sestra. „Tak normální není, no. Ne všechny kmenů fremenů jsou přátelské jako ten náš. Některé z nich experimentují s křížením tvorů z různých druhů či ras. Samuelův otec byl aelryen a matka vlkodlačice. Ale jejich potomek se nepovedl tak, jak by si jeho tvůrci přáli, a tak jej zanechali v horách svému osudu, kde jsme ho našly. Jméno jsem mu dala já po andělu spravedlnosti, Samuelovi. Co jsme zjistili, tak umí ovládat oheň a kouzlit.“

„To dítě je vlkodlak?“ divil se Lupin.

„Ano, za úplňku nám to dal jasně najevo, když místo něj přišlo k večeři malé štěně.“

Po stolem se ozvalo štěkaní. Kerberos se dožadoval pozornosti. Samuel opustil bezpečí „matčina“ klínu a vydal se za štěnětem.

Konečně si jej mohli pořádně prohlédnout.

 

 

Poslední komentáře
22.12.2007 23:21:51: páni ta povídka je opravdu báječná.. nevím co bych jí vytkla, já když čtu tak si většinou ničeho nij...
 
Jakékoli připomínky či nápady na vylepšení pisejte pls. do diskuze. Pokud máte zájem o uveřejnění povídky - napište mi e-mail na Enervate@seznam.cz Postavy v povídkách budou od J.K.Rowling a nebo vymyšlené. Za povídky nedostávám a ani nebudu dostávat peníze. Obrázky, informace apod. pochází z oficiálních stránek, blogů ... a jsou veřejně dostupné. Nepoužívejte uveřejněné povídky na jiných stránkách bez svolení jejího autora. V případě dotazu o autorizaci mě prosím kontaktujte(hermiona123456@seznam.cz). Děkuji! Při neoprávněném použití se dopouštíte krádeže autorského díla, což je proti dobrým mravům a zároveň protizákonné!