Tyto stránky přestěhovány na enervate.blog.cz :o))))
Tohle fakt stojí za to :)))))
Všechno to začalo jako poměrně dobrý vtip.
Jednou se mi do rukou dostala stará kniha. Byl to seznam už po dlouhá léta psaný studenty z Nebelvírské koleje.
Ta kniha se jmenovala: Jak spolehlivě naštvat profesora Snapea. A byl to dost objemný svazek.

Časem přibývalo vtípků více a více, nejen od nebelvírských. Ostatní koleje se také přidávali, tedy až na Zmijozel. Ti nikdy o seznamu neslyšeli!
Myslím, že nejvíce bodů připsali moji kamarádi Fred a George Weasleyovi. Snapea sice neměl nikdo ve škole rád, ale to co dokázali vymyslet oni, nad tím zůstával rozum stát.

Pročítala jsem seznam rošťáren a usmívala se. Nikdo se pod vtípky nikdy nepodepsal. Kdyby se tato kniha dostala do nepravých rukou, nedej bože samotnému Snapeovi! Ani si nechci představit, jak by dotyční skončili.

Ale někdy se dalo skutečně poznat rukopis těch dvou.
Jako například : Strčit mu jeho mastnou hlavu do záchodové mísy s tím, že si má umýt vlasy.




„ Tak co, jaké je počteníčko?“ usmíval se na mě Fred při snídani.

„ Dost hustý, čtu si to hlavně před spaním,“ smála jsem se.

„ Hele, je na čase některé z nich zrealizovat, pokud vím nikdo se o to zatím nepokusil ne?“ přidal se George a sedl si vedle mě. V očích mu zablýsklo očekáváním.

„ To snad nemyslíš vážně?“ hrozila jsem se smějíc, „ až zjistí co chystáte, tak vás zabije.“

„ Nesýčkuj, nehodláme riskovat svoje krky. Nezapomeň, že jsme na jeho černé listině,“ odpověděl pohotově Fred.

„ Tak potom nechápu, kdo by byl tak bláhový a pošetilý, aby by to zkoušel. Tedy kromě vás?“

„ Nó, my jsme si mysleli, když jsi naše nejlepší kámoška tak……“ začal pomalu George.

„ Na to zapomeň! Nebudu riskovat, že mě kvůli vám vyrazí za školy!“ odpálkovala jsem je.

„ Proč Andy? Prosím udělej to pro nás a celý zbytek školy. Chceme vidět Snapea na lopatkách. Navíc, on si tě při hodinách nikdy nevšímá, mám pocit, že ani neví jak se jmenuješ,“ přemlouvali mě teď už oba současně.

„ Za to jsem ráda, alespoň mám klid. Narozdíl já od vás dvou chci zůstat v anonymitě!“

Během týdne mě ti dva bombardovali dotazy a každou chvíli do mě hučeli a otravovali mě, dokud jsem jim na to nakonec nekývla. Stejně to bylo jen proto, aby mi už dali konečně pokoj.

„ No dobrá, ale já sama si něco vyberu,“ řekla jsem jim jednou při večeři.

Jejich úsměv, který měli zpočátku na rtech rychle zmizel.

„ Ale to nebude ono, ty vybereš jen něco lehkýho,“ brblali.

„ No právě, snad nečekáte, že bych udělala něco velkého? Mám se docela ráda. Vy by jste snad po mě chtěli, abych ho vyhodila z okna a za ním koště a ať si ho chytne.“

„ Hele to není špatnej nápad,“ zasmál se Fred. Sebral mi knihu a začal moji šílenou myšlenku zapisovat pod číslem 508.

„ Hej, to byl jen vtip, nepiš to tam!“ snažila jsem se ho zarazit. Marně, už dopsal a začaroval vše tak, aby to nešlo vymazat.

„Vidím to přímo před očima. Snape letí z astronomické věže, jak přerostlý netopýr,“ představoval si George.

Zakroutila jsem hlavou a nechala je ve Velké síni. Musela jsem si všechno pořádně promyslet.

Večer jsem si šla lehnout se „svou pohádkou na dobrou noc“ . Na pergamen vedle jsem si vypisovala možné vtípky, které připadaly v úvahu.
Ihned jsem zavrhla body typu:
PŘIVÁZEJ MU NA NOHU BOMBU HNOJŮVKU A ZAKŘIČ MU DO UCHA POZÓR GRANÁT. K ZEMI!
Tak toho bych vážně nikdy neodvážila, ale bylo by to docela vtipné.

Teď jsem byla u čísla 150 a válela jsem se doslova smíchy po podlaze.

ŘEKNI MU, ŽE SE TI LÍBÍ JEHO ÚČES. AŤ TI PORADÍ ZNAČKU ŠAMPÓNU, KTERÝ POUŽÍVÁ S TÍM, ŽE CHCEŠ VYPADAT STEJNĚ NEODOLATELNĚ JAKO ON!

„ Prosím tě už toho nech, já bych ráda spala!“ vyvalila se z peřin moje kamarádka.

„ Jo vždyť už jdu spát Trish!“ odpověděla jsem s uslzenýma očima, rozhodnutá zítra se selekcí pokračovat.





„ Tak co už sis něco konečně vybrala?“ dotíral na mě při hodině lektvarů Fred.

„ Ještě jsem to nedočetla celé, ale pracuje se na tom neboj!“ šeptla jsem směrem k němu. Bohužel pro mě, zahlídl to Snape.
Chvíli si mě přemýšlivě prohlížel, načež se ke mně vydal. Stoupnul si přímo přede mě. Překřížil své ruce na hrudníku a zvedl jedno obočí.

„ Slečno Bounesová, domníváte se snad, že vám náleží nějaká zvláštní privilegia?“ pronesl jízlivě.

„ Ne, pane profesore,“ špitla jsem sotva slyšitelně. Svůj pohled jsem zavrtala do země a přála si, abych se tam propadla. Sakra takhle na sebe upozorňovat!

„ Výborně, tak proč tedy nepracujete a namísto toho se klidně vybavujete s panem Weasleym?“ vrhl na mě ledový pohled.

„ Ne …“ snažila jsem se to nějak vysvětlit.

Snape mě ale spražil: „Nezajímají mě vaše výmluvy slečno Bounesová. Srážím Nebelvíru 10 bodů. A navíc jste si s panem Weaslym vysloužila školní trest za nekázeň při mé hodině. Dnes večer v osm hodin, vás oba očekávám ve svém kabinetě!“

Jen jsem zalapala po dechu, nikdy jsem neměla žádný trest. Zato Freda to ani v nejmenším nevyvedlo z míry. Nějaký ten trest navíc? Pche ten si z toho bude dělat hlavu! A navíc to vypadalo, že se snad těší nebo co!

Když od nás konečně Snape odkráčel seřvat jiného studenta, protože krouhal mátu zcela nesprávným způsobem, odvážila jsem zvednout pohled od země. Podívala jsem se na Freda vyčítavě a on se jen pousmál.

Utěšovala jsem se tím, že tam alespoň nebudu sama. To jsem ovšem netušila co se stane………

Právě jsem leštila poslední baňku ve Snapeově kabinetě a Fred jako by nevěděl nic lepšího, začal na mě dělat posunky a obličeje.
Předváděl něco na způsob dusícího se prasete, nebo co to bylo. Ten pohled stál za to. Byl zády otočený ke Snapeovi, a tak si mohl dovolit hlouposti.
Snažila jsem se ovládat a pokud možno na Freda nezírat, ale tohle na mě bylo trochu moc. Vybuchla jsem smíchy a upustila baňku na zem. Při zvuku tříštícího se skla se Snape odtrhl od své práce.

„ Slečno Bounesová, neříkal jsem vám snad, aby jste dávala pozor a pracovala v tichosti?! Jste nahluchlá nebo neumíte používat ten váš scvrklý mozek?“ setřel mě.

Přišel a stoupnul si naproti mně, propaloval mě povýšeneckým ohledem. Šel z něj strach, je totiž o dost vyšší než já. Připadala jsem si vedle něj jako skřítek.
Bohužel jsem si v tu chvíli všimla Fredových posunků za jeho zády a zase jsem se začala smát.
Snape si o mě musel myslet, že jsem snad buď úplně praštěná, nebo beru nějaký drogy!

„ Můžete mi slečno prozradit, co je tady tak směšného? Rád bych se taky tak dobře bavil jako vy!“ sjel mě.

„ Ne, to nic,“ vykoktala jsem ze sebe.

„ Doporučuji vám navštívit psychiatra! A teď to tady ukliďte!“ dodal ironicky.

Vzala jsem automaticky hůlku, ale Snape mě zarazil.

„ Žádná kouzla! Tady máte koště a smeták!“ ušklíbl se a ukázal na uklízecí potřeby v rohu místnosti.

Znechuceně jsem si odfrkla a pustil se do zametání střepů. Fred na mě pobaveně hleděl, měla jsem sto chutí narazit mu tu násadu do jeho zadnice.

Poté co Fred uklidil vyleštěné baňky, nás Snape propustil. Došly jsme až nahoru do nebelvírské věže. Fred byl celou cestu nezvykle zamlklý, věděl že nemám náladu už na žádný žertík.
Podíval se na mě zkusmo, jestli jsem stále naštvaná. Sjela jsem ho vražedným pohledem, ale pak jsem se usmála.

„ No tak pojď a nedělej na mě ty psí oči. Už se nezlobím. Jen doufám, že Snape na mě brzy zase zapomene a nechá mě žít.“

Objal mě kolem ramen a společně jsme vpadli dovnitř.


Bohužel se mi mé přání nesplnilo. Nejenom, že na mě Snape nezapomněl, ale dokonce mě teď vyvolával při hodinách. Samozřejmě jen na ty nejtěžší otázky, dobře věděl, že jsem jinak na lektvary dobrá. Ale učit se předem jsem se tedy nehodlala, nejsem blázen jako ta malá Grangerová!


Když mě takhle prudil už pátou hodinu za sebou, rozhodla jsem se přitvrdit a svůj dokončený seznam vtípků jsem rozšířila i o některé drsnější body. Ať i taky užije, parchant jeden!

Chtěla jsem začít od něčeho jednoduššího a později přihazovat lepší lahůdky. Své vtípky jsem mu chtěla servírovat postupně, aby to nebylo moc podezřelé.
Jako první jsem si vybrala bod číslo 28 : Napiš mu milostný dopis.

Přišlo mi to, pro zahřívací kolo, jako dobrý nápad. A tak jsem po večerech smolila sáhodlouhý román o tom, jak jsem se do něj zbláznila. Jak miluji jeho uhrančivé pohledy, jeho moudrost. Jeho nádherně mastné, černé vlasy… . Prostě óda na Severuse jak vyšitá.

Když jsem se takto vybásnila na 10 stránek, na poslední jsem otiskla své namalované rty rudou barvou hned několikrát, aby nebylo pochyb, že jsem jím opravdu posedlá .
Samozřejmě, že jsem se nepodepsala. To bych si mohla rovnou shánět místo pro svůj hrob.

Ještě jednou jsem si vše pro jistotu přečetla a pak jsem dopis zalepila do obálky. Nelenila jsem a rovnou zašla do sovince.
Našla jsem jednu školní sovu a pošeptala komu má můj výtvor doručit.

„ Ale musíš mu to dát při snídani, když normálně chodí pošta,“ řekla jsem důrazně.
Sovička zahoukala, že rozumí, pak se rozmáchla křídly a odplachtila nahoru k ostatním sovám, uložit se ke spánku.
Už není cesty zpět.
Válka Andy versus Severus začala!





Ráno jsem s napětím šla na snídani. Cestou jsem dvojčatům pověděla co dneska bude na programu. Byli jak na trní a chovali se podivně.

„ Neblbněte, nebo si vás všimne a pak si bude myslet, že je to od vás!“ varovala jsem je ať se chovají normálně jako vždycky. To zabralo, oba nechtěli vtípek pokazit.

Právě jsem měla v úmyslu si přidat vafli s marmeládou, když jsem uslyšela známé šustění křídel. Pošta, konečně! Doufám, že si ho přečte tady a ne u sebe.

Malá sovička, které jsem včera dopis předala už kroužila nad profesorským stolem. Jakmile uviděla Snapea zamířila střemhlav dolů. Bohužel nějak neodhadla vzdálenost a pustila dopis dříve než měla. Ten přistál na lžíci koukající ze sirupové omáčky.
Lžíce se převrátila a velkou dávku sirupu vyhodila na Snapeův obličej.
Vybuchla jsem smíchy a dvojčata se mnou. Vtípek se povedlo znásobit, aniž bychom tomu nějak sami pomohli.
Ještěže sedím úplně na druhém konci síně a Snape mě nemohl zahlédnout. Navíc smích v rušné místnosti zanikl dřív, než mohl dolehnout k jeho uším. Uff.

Náš milý profesor si utíral zacákaný obličej, moc se mu to nedařilo. Tvářil se u toho jako by mu hodili do ksichtu dýmnějový hnis.
Sirup byl domácí a tak se pěkně táhl. Přestalo ho to bavit a tak použil hůlku. V tu ránu byl zase čistý. Sebral si dopis a přitom klel a nadával na neschopnost blbých sov.

Dopis rozbalil a my jsme mohli sledovat, jak jeho obličej vystřídal snad celé spektrum barev co šlo. Četl ho snad stokrát a kroutil u toho hlavou.

Fred a George se mohli potrhat smíchy, ale já jsem stále čekala. Nakonec jsem se dočkala. Snape zavolal sovičku a něco jí zašeptal. Vzal si jí do rukou a odkráčel do sklepení. Chytil se do pasti. Teď mi půjde určitě také napsat pár řádek ha ha.





Samozřejmě, nespletla jsem se. Zkusmo jsem se šla podívat odpoledne do sovince. Malá sovička už na mě čekala. K noze měla připevněnou odpověď pro mě. Schovala jsem si ho pod hábit a šla na svou kolej.
Zapadla jsem do ložnice s tím, že si chci po obědě odpočinout, než budeme mít zase hodinu. Jakmile za mnou zaklaply dveře, nedočkavě jsem roztrhla obálku a četla.


Drahá neznámá
Nevím čím jsem si zasloužil tolik pochval. Vím jen, že mě to docela potěšilo. Vy jste má studentka? Nepamatuji si, že bych kdy učil někoho tak bystrého a vnímavého jako jste vy. Ani netuším z jaké koleje jste?
Byl bych rád, abychom si i nadále dopisovali. Rád si popovídám, když budete mít čas. Snad se časem nebudete zdráhat mi svou identitu prozradit.

S pozdravem váš profesor Severu Snape.


Nemohla jsem tomu uvěřit, on nebyl vůbec naštvaný, tohle se nějak nepovedlo.
I když by se z toho dalo vykřesat něco jiného. Vtípek jsem si odsunula na pozdější dobu.
Teď jsem se chtěla připravit na čtvrtek. Na ten den jsem si vybrala další povedený vtípek a ten jistojistě zabere.
Bod číslo 32 : Oprav mu jeho chyby červeným inkoustem.

Mám ale pocit že z toho nevyjdu s čistým štítem, ale pro úspěch vtípků se tomu bude muset něco obětovat.
Právě jsem se přehrabovala ve svých poznámkách z lektvarů.
Posledně byl tak „hodný“ a donesl nám podklady na další hodinu, že se mu má potom pergamen vrátit.
Hurá našla jsem ho! Jé on tam má i své vlastní chyby ani si nemusím vymýšlet. Proboha jak mohl napsat vidět s tvrdým y. Copak se naučil na té vysoké? A to si říká učitel, magor to je!
Dobrá tak tady to máš za tu poslední podpásovku na lektvarech.

Dovolil si totiž nazvat mě trolím mozkem, když jsem místo meduňky hodila do kotlíku meruňku. A nenechal si vysvětlit, že špatně vidím na tabuli. Mě samotné přišlo divné, proč bych měla do lektvaru Mizení přidávat meruňku! Ale to je teď jedno, za to se mu náležitě pomstím.

Když jsem skončila s opravováním, na pergamenu se to jen červenalo. Ha ha jen se teš Snape!





Dnes měla v plánu onen vtípek. Vkradla jsem se ráno před začátkem hodiny do učebny lektvarů. Na katedru narafičila pergamen a pomalu se vytratila ven. To bude mela, nechci vidět, jak bude řádit. Ha ha.

Pomalu jsem se trousila s ostatními dolů do sklepení. Dnes jsem raději dvojčatům předem nic neříkala. Jen doufám, že dnešní hodinu přežiju ve zdraví .

Když jsme byli všichni usazení, dveře třídy se jako obvykle rozletěli a Snape začal vykládat látku už za chůze. Mělo to být dramatické, ale jakmile došel ke svému stolu a uviděl onen opravený pergamen, přestal překvapeně mluvit.
Přeletěl ho očima a v zmiozelští v prvních řadách mohli pozorovat jak brunátní vzteky.

Ajaj tak to nebude dobrý! děsila jsem se.

„ Kdo to sem dal!“ zasyčel vztekle.

Ve třídě bylo ticho po pěšině. Nikdo ani nedutal, všichni se báli jen na něj pohlédnout, včetně mě! A hlavně nikdo nechápal o co jde.

„ Ptal jsem se, kdo to sem dal?!“ zahulákal.

Žádná odpověď.

„ No dobrá pokud se viník nepřizná, budu postupně dávat každému z vás napít Veritaséra, i když je zakázáno užívat ho na studenty!“ pronesl jízlivě a vychutnával si zmatené pohledy žáků.

To snad ne, tohle nemůžu připustit, přece nebudu potupně objevena, to se raději hrdě přiznám a pokusím se ještě vtípek vylepšit.

„ Pane profesore, tohle nebude nutné. To já jsem vám to tam položila,“ prohlásila jsem do dusného ticha se vztyčenou hlavou. Dívala jsem se mu zpříma do očí.

Snape na mě koukal jako na zjevení. Asi ani nedoufal, že se někdo přizná.

„ Slečno Bounesová, to snad překračuje všechny meze! Jak jste si mohla dovolit toto provést!“ hulákal zatímco se ke mně prodíral skrz lavice.

Když už stál přede mnou a nasupeně si mě měřil, měla jsem malou dušičku. Ale něco uvnitř mi říkalo, že to musím uhrát do konce.

„Pane profesore, kdyby jste tam ty chyby neměl, neiritovalo by mě to natolik, abych se rozhodla vám je opravit!“ prohlásila jsem pevným hlasem a prozradila tak důvod jeho nasupenosti, aby si mohli užít i spolužáci. Jejich překvapené pohledy stály za to!

Dvojčata seděla vedle mě a tak nemohli nic dělat, jen mě pod stolem Fred trochu kopnul do nohy. Asi jako trest, že jsem jim o tom nic nepověděla.

Snape zblednul nečekal, že mu budu odporovat. Navíc věděl, že mám pravdu a to ho asi žralo nejvíc. Najednou mu asi svitla spásná myšlenka.

„ Tak slečno, když vám tolik záleží na mém výkladu, tak co kdyby jste si to zkusila dnes místo mě. Podklady máte, tak dnešní hodina bude pod vaším vedením,“ prohlásil posměšně.

Ale přepočítal se, jelikož jsem nad tím opravováním strávila dost dlouhou dobu, uměla jsem látku dopodrobna.
Jen jsem se samolibě usmála a řekla: „Tak tedy dobře pane profesore, když chcete.“
Vylezla jsem ze své lavice abych mu uvolnila své místo. Když jsem došla ke katedře zeptala jsem se ještě: „ A budu mít pravomoc jako skutečná profesorka?“

„ No dobrá, ale nesmíte to přehánět!“ odpověděl a sednul si na mé místo. Čekal až se znemožním, bylo mu to vidět na očích.

Tak takovou radost ti neudělám, chlapečku! Navíc se mi dostalo příležitosti jak ho ještě více vydeptat.

„ Tak třído, začala jsem pomalu, „ dnes máme na programu lektvar Naslouchání. Po jeho užití, bychom měli slyšet i to, co se děje za zdí. Mávla jsem hůlkou a na tabuli se objevili přísady.
Podívala jsem se na Snapea co on na to. Byl očividně překvapen.
Všichni žáci začali s přípravami, jen Snape ne. Seděl na mém místě, ruce zkřížené a pozoroval ruch kolem sebe.

Mám tě! Moje příležitost nastala!

„ Severusi, proč nepracujete!“ ozval se můj pronikavý hlas. V tu chvíli ustal šustot a ostatní zvuky. Všichni zírali s otevřenou pusou střídavě na mě a na Snapea. Čekali co udělá. Vlastně ani já jsem nevěděla jak zareaguje.

Prohlížel si mě překvapeně, ale potom nasadil svůj škleb a řekl: „ Říkal jsem vám, aby jste to nepřeháněla.“

„ Neřekl jste paní profesorko! Já čekám. Musíte mít úctu k těm, kteří se vás snaží něco naučit,“ jela jsem dál ve své koleji nevyvedená z míry.

„ To už vážně přeháníte!“ vyjel podrážděně.

„ Nezvyšujte na mě hlas Severusi! A prokazujte mi úctu, chci toho snad od vás moc?“ promlouvala jsem k němu dál jako k malému děcku.

„ Takto jsme si to neujednali!“

„ Ale ano Severusi, řekl jste, že mohu mít pravomoc jako skutečná profesorka a tak jí využívám. A pokud mě budete i nadále ignorovat, budu muset Zmiozelu odebrat pár bodů,“ pronesla jsem s tím nezářivějším úsměvem.

„ No to snad……,“ začal se vztekat ale já jsem to utnula.

„ Severusi, něco jsem vám právě řekla. Požaduji úctu!
A připravte si věci na lektvar. Dnes jste studentem a budete poslouchat to co vám řeknu!“ podívala jsem se na něj tím jeho snapeovským pohledem a skutečně to zabralo.

Nemohla jsem tomu uvěřit, když jsem slyšela jak zavrčel :
„ Ano paní PROFESORKO!“ Přitom si mě měřil nenávistným pohledem, ale konečně začal připravovat onen lektvar!

Dosáhla jsem svého, potupila jsem ho před žáky ale myslím že na příští hodině budu trpět jako ještě nikdy.
Dvojčata vedle něho byla jak u vytržení, viděla jsem jak se potutelně smějí, aby je neviděl. Ostatní si přivykli nové hodině a pracovali. Na konci jsem měla oznámkovat jejich snažení.

Některé lektvary byli opravdu děsné a ani vzdáleně nepřipomínali lektvar Naslouchání. Mám pocit, že kdyby se někdo napil lektvaru Zabinnyho tak se otráví. Dostal ode mě také nejhorší známku T jako troll.
Pak ke mně přišel se svým vzorkem Snape. Podával mi ho a nenávistně si mě měřil. Jeho lektvar byl samozřejmě výborně připravený. Nikdo ho neměl tak skvělý jako on a tak jsem si dovolila pochválit ho.

„ Ano, tak toto je skutečně ten nejlepší lektvar, který jsem dnes viděla. Výborně Severusi,“ na poslední slovo jsem položila důraz a dívala se přitom na něj. Podíval se mi přímo do očí a zablísklo se mu v nich, ale ne vztekem. Zvláštní.

„ Tak to už by stačilo, odebírám vám statut profesora slečno a teď můžete jít,“ řekl poněkud nervózně a neomaleně mě vyhodil ze své židle.

„ Tak tedy nashledanou, Severusi,“ neodpustila jsem si poznámku.

„ Nepokoušejte mou trpělivost slečno,“ zabrblal ale koutky jeho úst se mu pobaveně zvedli v malému úsměvu.

Cestou na kolej jsem o tom všem přemýšlela. Nezdálo se mi to jen, opravdu jsem viděla ho usmívat se? Možná to byl jsem optický klam, hra světel nebo co já vím. Čekala jsem, že vyletí z kůže když jsem ho oslovila jeho křestním jménem. Ale asi už mu tak dlouho nikdo neřekl.

Když jsem přišla do společenské místnosti ozval se ohlušující potlesk, jásot a křik. Fred a George uspořádali oslavu a vykřikovali: Andy ty jsi naše hvězda. Bylo mi s nimi dobře a tak jsem vymyslela, že se vykašlu na to co si bude Snape myslet a přejdu do opravdového útoku. Budu na něj útočit pokaždé, když ho uvidím. Jeden vtípek za druhým, až se z toho zblázní. A odvezou ho ke svatému Mungovi.





Rozhodla pokračovat v pondělním vtípku s milostným dopisem.
Už jsme si vyměnily asi 10 listů a Snape neměl pořád dost. Tentokrát jsem mu napsala kratší dopísek, ale ne že by byl ochuzený o takové věci jako miluji vás, je mi na vašich hodinách tak krásně. Lituji ale své jméno ani kolej neprozradím atd… Z toho nebude asi týden spát.

To ale nebyl jediný vtip. Který jsem měla na v záloze. Byla jsem totiž po obědě zavolána k Brumbálovi, který se mě chtěl zeptat na naší poslední hodinu Lektvarů.
Nějaká dobrá duše mu totiž vyzvonila, jak to naposledy bylo. Ale Brumbál nebyl naštvaný, s úsměvem mě poslouchal. Zeptal se mě jestli jsem někdy uvažovala o tom, že bych dělala učitelku. Odpověděla jsem mu že na to mám dost času. Vždyť jsem v šestém ročníku. Vyprávěla jsem mu i to jak jsem zametla se Snapem.
On mi na oplátku vyprávěl, že to nemá moc jednoduché v této době a ať už mám v plánu cokoliv, tak ať jsem na něj milá. Že on je taky jenom člověk, který potřebuje pocítit lásku bližních.

Zvláštní, měla jsem v tu chvíli pocit, že přesně ví co se mu chystám provést.
Raději jsem se vymluvila, že musím jít ještě do knihovny a zbaběle utekla z ředitelny. Se Snapem jsem se srazila ve dveřích. Docela se mi to hodilo. Napadl mě totiž dobrý vtípek, který byl také na seznamu, ale na který jsem v podstatě dostala povolení.
V knize byl pod číslem 46 : Obejmi ho a řekni, že ti to nařídil Brumbál.

„ Pan ředitel mě o něco požádal pane profesore, začala jsem pomalu, „ týká se to vás.“

Pohlédl na mě z výšky a já v tu chvíli málem ztratila odvahu provést to.
„ A co po vás chtěl náš milý ředitel?“ vyzvídal a pobaveně si mě měřil.

Uff zatím není naštvaný, tak do toho Andy, povzbuzovala jsem se v duchu.

„ No chtěl abych, udělala tohle…“ řekla jsem raději ještě a pomalu ho objala kolem pasu. Musím říct, že byl víc než zaskočený, ale neodtáhl se. Stáli jsme tam v objetí asi půl minuty a pak jsem se od něj odtrhla. Překvapivě se to líbilo i mě.

„ Děkuji slečno,“ zašeptal tiše.
„ Nemáte zač profesore,“ pohodila jsem hlavou a vytratila se z jeho dohledu.


Musím si to ujasnit. Jak to, že zase nebyl naštvaný. Proč se mi ho nepovede vytočit, když chci, a když nechci tak jo? A hlavně proč se mi jeho dotek líbil? Jsem snad padlá na hlavu?
Nejhorší je, že se mi i jeho dopisy pro neznámou začínají líbit. Mám si sním vždycky o čem napsat. Je to velmi inteligentní člověk, ale dost nepochopený.
Moment, ještě abych se tak do něho zamilovala! Ne to sotva, vždyť já ho nesnáším. Na hodinách není sympatický vůbec!
Ach jo, on je rozpolcená osobnost. A nebo jsem snad já schizofrenní? Na jednu stranu ho nesnáším a na druhou se mi s ním krásně píše a je mi dobře když na něj myslím!

Tak dost musím skončit s úvahami a začít pracovat na dalším vtípečku.


K večeru jsem zašla do kuchyně a rozhodla jsem se, připravit pro něj jídlo. Dozvěděla jsem se, že dneska nemá v plánu jít na večeři do Velké síně. To se mi náramně hodilo. Můžu mu přinést jídlo sama. S pomocí skřítků jsem mu připravila bažanta na víně a k tomu knedlíčky. Trochu salátu a dezert.

Původně jsem měla v úmyslu přidat mu do jídla laxantium ( lék proti zácpě – způsobí uvolnění střevní peristaltiky. Když ale člověk nemá zácpu, způsobí průjem ), ale nakonec jsem si to rozmyslela. To jídlo by pak chutnalo dost divně.

Vše jsem úhledně vyrovnala na podnos, přidala na něj vázu s kytičkou a mohla jsem vyrazit. Abych se s těžkým tácem netahala pomohla jsem si Wingardiem Leviousa.

Došla jsem do sklepení a tác za mnou plachtil ve vzduchu. Zastavila jsem se u jeho dveří a chtěla jsem zaklepat, ale v tu chvíli se dveře jeho kabinetu rozletěli a Snape do mě vrazil. Tak tak mě ještě stačil zachytit.
Chvíli jsem nevěděla co se stalo a jen tak jsem si hověla v jeho pevném náručí. První se vzpamatoval on.

„ Slečno Bounesová, ehm…proč jste za mnou přišla?“ zeptal se překvapivě mile.

„ Já … no přinesla jsem vám večeři, když jste nechtěl jít na večeři do jídelny.“

„ Vy jste mi přinesla večeři?“ zopakoval nevěřícně.

„ Ano, dokonce jsem jí sama připravila, tedy vlastně s pomocí skřítků.“

„ No když je to takhle tak pojďte dál,“ odpověděl po nějaké době a pootevřel více dveře, abych mohla s tácem projít.

„ Vidím, že jste toho udělala nějak moc. Jste mi chtěla dopřát co? Sám tohle všechno ale nesním. Teď mě napadlo, když jste připravovala jídlo tak jste se taky určitě nejedla, že?“

Zakroutila jsem hlavou.

„ Tak se tedy navečeřte se mnou,“ nabídl mi. S děkuji jsem přijala. Na to jídlo se mi už sbíhali sliny. Ještěže jsem tam ten lék nedala!

Dojedli jsme. Bylo to vynikající. Ani jsem netušila že mi jde vaření tak dobře.
I Snape si pochutnal. Pozval mě za to na sklenku skřítčího vína.
Chutnalo po lesním ovoci. Mňam. Olizovala jsem se a Snape mě přitom pozoroval.

Měla jsem takový zvláštní pocit že mi vidí až do žaludku. Snad nepozná, že si s ním hraju. Chvíli si mě ještě zkoumavě prohlížel a pak s mě zeptal, jak se mi líbilo být na chvíli profesorkou.

Konverzace se nám poněkud protáhla, šla jsem od něj až kolem desáté.
Bylo mi skvěle, nejen že krásně píše, ale když chce tak dovede být opravdu moc milý společník. Doufám jen, že jsem mu ze sebe neprozradila příliš. Nechtěla bych, aby přišel na to, kdo si s ním píše. Jeho dopisy by mi chyběli a hlavně by mě asi roztrhl jako hada až by na to přišel.





Jak dny plynuly a já pomalu ztrácela odvahu a hlavně chuť dělat mu naschvály. Přece se mu nebudu mstít za to, že je na mě milý? To by nedávalo smysl.
Fred a George na mě byli naštvaní, ale utřela jsem je, ať mi s tím dají konečně pokoj.

Při hodinách už mě Snape nepeskoval, dokonce mě i jednou pochválil.
Když jsem uslyšela slova chvály z jeho úst na mou hlavu, málem jsem upadla do kotlíku s lektvarem Zapomnění.

Mé dopisy s ním byli už daleko intimnější. Začala jsem psát sama o sobě. Už žádné výmysly, už to byla jen čistá pravda.
Proti své vůli jsem se vážně zamilovala do Snapea. V dopisech mi už několikrát navrhoval schůzku, ale vždy jsem odlítla, kdyby věděl kdo mu píše tak by mě už nechtěl ani vidět. Ale také v normálním životě se naše vzájemné vztahy zlepšili. Chodila jsem do jeho kabinetu na pokec častěji a častěji. Dokonce mi začal natolik důvěřovat, že se mi svěřil i s dopisy, které mu někdo posílá.

Když se mě na to tenkrát zeptal, byla jsem vyděšená, že na to přišel. Ptal se však, jak se má zachovat. A tak jsem mu radila. Bylo to zvláštní, vlastně jsem si vyjednala podmínky našich dopisů sama.

Jednou k večeru jsem zase šla ke své známé malé sovičce s listem v ruce. Dopis jsem jí předala a chtěla jsem odejít. V tu chvíli jsem ale uviděla ve tmě postavu. Chtěla jsem začít křičet, protože se pohyboval tak neslyšně a nepostřehla jsem ani, že přišel. A nebo tu už byl předtím a já si ho nevšimla?

Najednou se vynořil ze stínu a já mohla spatřit tolik milovaný obličej mého profesora. Přála jsem si, abych se propadla do horoucích pekel. Viděl jak jsem předávala dopis naší sově!
Sklopila jsem pohled a čekala co bude následovat.
Pomalu přešel až ke mně a vzal mě za bradu. Jeho pohled nebyl vzteklý ani ledový, jak jsem očekávala. V jeho očích jsem mohla vidět pobavení a na rtech mu hrál úsměv.

„ Doufal jsem, že to budeš ty,“ zašeptal ještě a políbil mě tím nejúžasnějším polibkem na světě. Cítila jsem se v tu chvíli neskutečně šťastně.

KONEC
04.09.2007 20:02:06
Hermiona123456
Pobertovské povídky :))
stránečky o světě HP, kukněte se :)
další blog s povídkama :)
další krásný blogís :)
další fajný bloček :)), kukněte se
super stránečka :))
další moc hezkej blogís :)
další skvělé povídky :)
supa blog :)
Šupr blogís s povídkama :))
krásný blogís :)
krasňučky blog se vším možným :)))
krásnej blogísek :)
pěknej blogís :))
super stránečka s povídkama, mrkněte se :))
povídka Světlo vs Temnota :)
Další nášup povídek :)
Tohle je bloček od Mariany. Kdo jste četli Bystrozorku Tonksovou, znáte její styl :) podle mě píše moc hezky ;o)
Supa blog s pobertama :)))
hezounký blog :)
Povídky z dob Pobertů, a nejen to :))
povídky na krásnym blogísu :)
povídka S versus S :)) supa
já myslím, že většina znáte :) skvělé povídky
další supa blogísek o Pobertech a HP :)
další super blok, najdete tu povídku HP a Bílý vlk :)))
Nejen povídky.... :)))
supr čupr bloček s povídkama:)))) Autorka HPa NP - NZ
První část trilogie ze světa HP, i když o Harryho tady moc nejde :))))

Mrkněte se, pěkná povídka :)

Druhá část trilogie :)))
A tady je odkaz na poslední část trilogie. :)))
HP a Pán Smrti
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one